Český zakladatel Izraele

 Český zakladatel Izraele
mladí Izraelci vůbec netuší, že by jejich stát bez dodávky českých zbraní před šedesáti lety zřejmě nepřežil. „Jestli ty zbraně nepůjdou do franko španělska, můžete je prodat komu chcete“- to opověděla Moskva na dotaz ohledně zaslání zbraní do Izraele...

Od Milana Rokose


Petr Munk se narodil ve Vítkovicích před 81 lety. Dnes žije jako Yehuda Manor v jedné poklidné Tel-Avivské čtvrti. Je jeden z izraelských hrdinů. K letectvu se dostal vlastně náhodou. Bojoval ve válce o nezávislost, v šestidenní válce a o šest let později po boku Ariela Šarona v Jom-Kippurské válce. „Nikdy jsem nesnil o tom, stát se vojenským pilotem, poslali mě tam, tak jsem šel.“ říká o rozhodnutí o jeho nasazení v letectvu. Manor se v roce 1947 vrátil z Palestiny zpět do Československa a hledal židovské dobrovolníky pro výcvik v letectvu. Mnoho dobrovolníků neprošlo zdravotními testy. On sám ano a nakonec prošel výcvikem také. 



„V Olomouci jsme cvičili týden, nejdříve pochodovat se zbraněmi, všemožné vojenské postoje a jiné věci. Po týdnu poslali 10 domů, potom nás zůstalo 35 a začali jsme lítat. Staly se neuvěřitelné věci“ říka Manor s úsmevem. „V Bulharsku tehdy nebyla lékařská fakulta pro zubaře a všichni zubaři z Bulharska studovali v Praze. Mezi nimi jsem našel 12 Židů a všichni se přihlásili jako dobrovolníci. Byli skvělí, inteligentní, ale museli pořád žvanit“. Výcvik v Československu nebyl lehký (problémy měli dokonce i zkušení vojáci), přesto ale celkem rychle utekl. Část dobrovolníků výcvik nezvládla, tři měli nehodu. Dokončilo 22.


Manor je jeden ze stovek českých zakladatelů židovského státu. O tom, jakou roli při jeho vzniku měli, svědčí slova Ben Guriona: „Byla to pomoc od Jana Masaryka a Vladimíra Klementise. Nikdy na ně nezapomenu. Kromě těchto dvou mužů se kterými jsme jednali, nám ve jménu českého lidu pomohla česká vláda. Chtěl bych, aby každý Žid o této pomoci věděl a také si jí cenil. Bez těchto zbraní bychom něměli úspěch.


Československou pomoc po založení státu lze roztřetit. První je pomoc židovským uprchlíkům, kteří chtěli do Palestiny, tehdy pod britským Mandátem. Druhou oblastí je politická podpora sionistického hnutí československou vládou, potažmo T. G. Masarykem. Třetí a nejdůležitější oblastí podpory byla přímá vojenská podpora, která trvala od začátku roku 1949 do jara 1950. Tato vojenská podpora měla vlastní aspekty: Prodej ručních zbraní a letadel, výcvik židovských pilotů a pozemních jednotek a konečně sestavení československé židovské brigády. Pro spojenectví obou zemí hovoří také fakt, že Československo bylo čtvrtou zemí, která uznala nezávislost Izraele a to již 19. května 1948, pět dnů po vyhlášení nezávislosti. 

Během oslav 60. výročí založení Izraele mají čeští váleční hrdinové napilno. Česká ministrině obrany Vlasta Parkanová navštívila v dubnu Izrael a vyznamenala válečné veterány. Vyznamenáni byli nejen piloti, nýbrž všichni ti kdo prošli v Československu výcvikem. Všichni se setkali na vernisáži výstavy o československé pomoci, který pro „Dům letectva“ připravil český institut pro vojenskou historii. Někteří vojáci se poct nedožili, jiní jsou ale i ve svém vysokém věku neuvěřitelně vitální: jeden z nich pracuje jako letišťní architekt po celém světě, překládá a píše knihy, druhý zas vede firmu, která vyrábí navigační přístroje.


Minulost těchto mužů a zároveň československé pomoci Izraeli začíná sice již před a během války, k největším počinům však došlo až po roce 1945.

Židé v Palestině bojovali za vlastní nezávislý stát. Neměli téměř zbraně, neboť na dovoz zbraní do Palestiny bylo uvaleno embargo. Proto se v listopadu 1947 setkali Ben Gurion s Ehudem Avrielem (pozdějším prvním velvyslancem Izraele v Československu) aby mu předal seznam zbraní, které tehdejší undergroundová organizace Hagana potřebovala. Avrielovi kolegové procestovali celou Evropu, avšak bezúspěšně, zbraně se jim obstarat nepodařilo. Úspěch slavil teprve Avriel sám, který v Československu potkal Roberta Abramoviče, který měl kontakty v českých zbrojovkách. Avriel jel do Brna, do Zbrojovky. „Služební vůz na nás čekal. Vešli jsme do kanceláře a za hodinu byl kontrakt podepsaný“, popisuje Avriel jednání o první dodávce zbraní v dvoudílném dokumentárním filmu izraelské televize „Češi v Izraeli“. Tyto zbraně, které byly pro Izrael, vybral v Brně Abraham Harschalom. Bělorus, kterému se podařilo utéct z Osvětimi a který prožil posledních šest týdnů války ukryt v Praze. Získal České občanství a přihlásil se roku 1948 jako dobrovolník k pilotnímu výcviku v Olomouci.


Krátce po ukončení smlouvy o dodávce zbraní došlo v Československu k únorovému (komunistickému) převratu. Politika vlády se přesto nezměnila. Vstřícnost československé vlády vůdči sionistickému hnutí byla v souznění s politikou Sovětského Svazu.“Sověti tehdy chápali vznik státu Izrael-také s přihlédnutím k levicovým tendencím sionistického hnutí-jako možnou základnu jejich vlivu ve středomořském regionu. Již Berija si v roce 1944 všiml, že USA a Británie zesilují své působení v regionu a to si Sovětský Svaz také nemohl nechat ujít“ vzpomíná profesot Vladimír Nálevka z filozofické fakulty Karlovy Univerzity. Kromě toho však i peníze hrály svou roli-západní země uvalily na Československo dolarové embargo a peníze z Izraele pomohly komunistické vládě tuto krizi překonat. Mluví so o částce cca. 750 000 000 dolarů. Otázkou zůstavá, zda tato pomoc byla na základě rozkazu z Moskvy, či v této věci měla Gottwaldova vláda volné ruce.

Dokumenty, které by měly dokládat první možnost se v archívech nenalezly. Historik Nálevka se však domnívá, že to nemusí nic znamenat-v tomto čase platilo tak zvanné telefonní právo. „Friedrich Geminder, moskevský agent, předával instrukce telefonicky“, popisuje Nálevka tehdejší komunikaci Moskva-Praha. Názor, že se jedná o kombinaci pokračování prosionistické politiky Masarykovy vlády a Sovětského vlivu zastává i ředitel Institutu vojenské historie Aleš Knížek. Důležitou motivační roli komunistického režimu nehráli jen peníze, ale i další okolnosti a smlouvy, které s tím byly spjaty. „Z tohoto vlaku už nebylo možno vystoupit, tuto hru bylo nutno dohrát do konce“, říká o Gotwaldově vládě. 

V Praze narozený izraelský historik Yehuda Zedník vzpomíná na schůzi nejvyššího vedení komunistické strany. „Někdo řekl, že by bylo záhodno se zeptat i Sovětských kolegů. Na to mu bylo odpovezeno, že jejich odpověd už zaznela a to – pokud zbraně neprodáte franko španělům, můžete si dělat co chcete.“

Výsledek Avrielových jednání bylo v roce 1948 zaslání 20 tisíc pušek, kulometů a munice. „České zbraně pomohly zabránit obsazení Jeruzaléma. Lidé tam již neměli co jíst, jedli již jen kaktusy“ vzpomíná pilot Manor. Největší nebezpečí pro židovské jednotky nebyla Egyptská armáda, ale Jordánská, která byla cvičena v Anglii. Výzbroj Židů kterou tehdy měli byla směšná. České zbraně byly i navzdory embargu OSN do Izraele dopraveny leteckým mostem. Dodnes jsou tyto české zbraně vystaveny v muzeu holokaustu v Yad Vashem s poznámkou, že právě těmto zbraním vděčí Izrael za nezávislost. Ještě větší roli nežli zbraně hrály letadla. Československo prodalo Izraeli vícero letounů Avia S-199 (dříve ještě německé Messerschmitty Me109 a Bf109) a Spitfiry, které s sebou vzali piloti z Anglie. K dodávce letounů došlo v květnu 1948, poté co již propukl komflikt mezi sousedícími arabskými zeměmi. Tyto letouny koupil Izrael velmi draze.


Součástí kontraku o prodeji letadel byl také výcvik izraelských pilotů v Čechách. Na Moravě byli cvičeni tankisté, v Severních Čechách letečtí mechanici a parašutisté. V Českých Budějovicích se mimo jiných cvičil pozdější izraelský prezident Eser Weizman.

„Měli jsme letecké kombinézy a padáky Luftwaffe. Dodnes mám jeden pár bot, které jsme tam dostali. Opravdové německé boty, s kožešinou na zimu. Později, v zimě 1948/49 jsme je v Izraeli dobře užili. A tak jsme v nich cvičili na boj proti egyptskému letectvu, které mělo britské Spitfiry.“ Popisuje Weizman svou zastávku v Čechách v televizním dokumentu „Češi v Izraeli“.

Spitfire se kterým létal je dodnes i Izraeli vystaven a čas od času během leteckých přehlídek létá. Weizman velmi rád vzpomíná na výcvik v Jižních Čechách a ještě krátce před svou smrtí plánoval tyto místa ještě navštívit. Bohužel to již nestihl, při jeho poslední oficiální návštěvě České Republiky musel velmi náhle do Paříže s tehdejším prezidentem Václavem Havlem na pořeb Francoise Mitteranda. Část letu dokonce pilotoval.


Do doby převzetí českých letadel měl Izrael ve výbroji jen staré letouny od Britů. Podle historika Knížka se jednalo o letadla plachtařského klubu či o kurýrní letadla. S takovými letadly létali tehdy členové Palmachu, elitního útvaru Hagany. Jeden z pilotů z Palmachu, který prošel výcvikem v Čechách je pětaosmdesátilety Moshe Peled. Vzpomíná si s posteskem: „Během války o nezávislost jsme plnili náročné úkoly, vrhali jsme bomby, transportovali jsme raněné a těhotné, přistávali jsme na celkem malých plochách. Kdyby to dnes někdo chtěl dělat, určitě bych mu to nedovolil. Poté co jsme nasbírali válečné zkušenosti jsme si řekli, jak šílené to celé bylo.“


Peled, jehož rodina po holokaustu žila v jednom kibucu poblíž Haify prošel vojenským výcvikem nejdříve tam. Polovinu času mladých dobrovolníků zabrala práce na poli, druhou polovinu pak nácvik malých akcí proti Britům. „Začali jsme létat na kluzácích, později jsme si udělali A-licenci soukromého pilota. Neměl jsem žádné peníze a proto jsem se vrátil zpět do kibucu. Můj kamarád mi říkal, že nějaká skupina lidí bude organizovat B-licenci pro komerční lety. Tak jsme odjeli do Tel Avivu do školy učit se angličtinu, meterorologii a navigaci“, tak popsal jak se věci měly k začátku války o nezávislost. Když byl vybrán aby prošel výcvikem v Československu, oblékl si poprvé v životě bundu. „Byli jsme velmi chudí a neměli žádné normální oblečení. Někdo nás v Tel Avivu vzal do obchodu s oblečením a koupil nám bundy a košile. V tomto oblečení jsme se před odletem do Československa vyfotografovali.


Dřívější pilot žije se svoji ženou v Jeruzalému a tráví většinu svého volného času ve své pracovně, která je vyzbrojena fotkami tehdejších letounů a mladých mužů v uniformách. Obrázek s československou a izraelskou vlajkou samozřejmě nechybí. Také válečné vyznamenání, které mu při své návštěvě v Izraeli předala česká ministryně obrany Parkanová, má zde. Tento muž, který pochází z Bezarábie, současné Moldavie, získal titul velitele českého letectva.


Nasazení letadel při zaútočení na Izrael velmi překvapilo arabské země. „Arabské země vůbec nepočítali s nasazením letadel, to pro ně byl šok“, říká historik Knížek. K rozhodujícímu nasazení letadel došlo při bojích o Tel Aviv. Bojová linie byla vzdálena jíž jen 20 km od města, nebyla žádná možnost k dalšímu ústupu, západně od města je již jen moře. Tel Aviv zachránili Avie S-199. Tyto letouny byly díky své neobratné obslužnosti nazývány „mula“. Ale i jiné pojmenování se uchytilo - “sakin“ - nůž.


Tyto letouny měly velmi zajímavou historii. V Československu byly po válce nejprve vyráběny německe Messerschmitty s motory z produkce Daimler Benz. Sklad motorů vyhořel a Češi osazovali motory firmy Junkers, které byly dříve montovány do bombardérů. „To bylo, jako montovat motory z náklaďáků do vozů taxislužby“, vzpomíná Manor na těžce obsluhovatelné mašiny. Největší problém byl, že letadla při startu nebyly schopny držet stopu, často se položily na křídlo, zavadili o zem a začaly hořet. Tak přišli o život tři mladí Izraelci během výcviku v Československu. Messerschmittská konstrukce na druhou stranu umožňovala jednoduchou demontáž k transportu, což bylo pro tuto tajnou operaci výhoda. Avia tehdy vyrobyla na 500 letounů typu S-199 z nihž Izrael odebral 25.


Kromě technických obtíží se při výcviku vyskytli i jiné problémy. Instruktoři byli čeští piloti, kteří se vrátili z Anglie a mluvili anglicky. Z Izraele přišli kromě elitních vojáků Palmachu také mladí dobrovolníci pro něž bylo dorozumívání obtížné. Těžké bylo i to, že se kurzy neustále zkracovaly, neboť izraelští piloti se museli tak nejdříve jak to jen bylo možné vrátit zpět a bojovat. Pro českoslovenslou armádu byli Izraelci také pokusnými králíky, neboť komunistická vláda měla v úmyslu zkušené piloty kteří byli v Anglii nahradit novými, právě anglickými veterány vycvičenými.

 Poslední oblastí československé pomoci bylo zřízení židovské brigády, která byla vycvičena na Moravě. Jádro této brigády ve které bylo na tisíc mužů, byli členové, kteří byli během druhé světové války v Sovětském Svazu založené československé jednotce generala Svobody (Svoboda se stal roku 1968 československým prezidentem). Klíčovou postavou byl major Antonín Sochor. Tato brigáda později měla sloužit k posílení moskevského vlivu v Izraeli. Izrael si byl tohoto nebezpečí vědom a proto brigádu rozdělil, tak aby nemohla působit jednotně. Sovětští špióni následně opustili Izrael. V padesátých letech již bylo jasné, že se Izrael žádným komunistickým státem nestane a československo-izraelská romance skončila. V prvních volbách do izraelského parlamentu získala komunistická strana pouze 3,5% hlasů, což byl dost špatný výsledek. V prvním Knessetu seděli poze čtyři komunističtí poslanci. 

Historik Nálevka vzpomíná na smutný osud Čechů, kteří koncem čtyřicátých let tuto pomoc organizovali. Dlouhé tresty odnětí svobody a také popravy nebyly žádnou vyjímkou. Major Sochor byl zákeřně zabit, okolnosti toho nebyly nikdy objasněny. 
 

Dnes když židovský stát slaví 60 let své existence, pamatují na československou pomoc již jen pamětníci či lidé se zájmem o historii. Nejedná se však o žádnou zapomenutou historii. Fotky z výstavy českého institutu pro vojenskou historii o československé pomoci prozářili titulní list deníku Ha´aretz. Ale pro mladé Izraelce je to vzdálená historie. „Je tomu 60 let. Já se ptám vás, kolik Čechů ví více o roku 1968 a o uchopení moci komunisty? Když se ptám svých vnoučat, řeknou mi, že o tom slyšeli a to je všechno“, říká historik Zedník.

Mezi mladými lidmi je mnoho takových, kteří historii nepovažují za něco důležitého a na Českou Republiku se dívají očima turisty či fotbalového fanouška. Jméno Nedvěd jim říká více než Masaryk, říká se značnou skepsí český velvyslanec v Izraeli Michael Žantovský. A k podobnému názoru dojde člověk po rozhovoru s mladými Izraelci. „Československo? Jo, může být, že jsme se o tom učili ve škole, už si ale nevzpomínám“, směje se pětadvacetiletý Eli.


Také proto píše Yehuda Manor als. Pert Munk svou knihu „Vyprávění, které uteklo Holokaustu.“ „Píšu pro naše vnoučata a pro jejich děti. Je důležité vědět co se tehdy událo“, říká čilý důchodce, pro něhož jsou dějiny smyslem života. Na počítači ukazuje jednotlivé kapitoly, ve kterých popisuje osudy své rodiny a asi dvaceti svých spolubojovníků z výcvikového tábora. O každém jednom může vyprávět a při vybavování si jejich osudů si vybavuje a znovuprožívá vše, co spolu prožili. „Mnoho z nás již zemřelo. Dokud mohu, musím všechno napsat. Až budeme všichni mrtví, už to nikdo neudělá.“

Zdroj: Hagalil.com